MOJE ZKUŚENOST s bretaňským ohařem není zatím nijak dlouhá, ale mohu potvrdit, že vše co se píše v článku níže je pravda. Je to plemeno vhodné k rodiném životu. Miluje děti a je ochotné se účastnit všech lotrovin, které naše vnoučata vymyslí. Někdy mám dojem, že i pejsek sám vymýšlí další nové hry. Pokud je sama doma je naprosto vzorná. Za celou dobu, co ji máme neudělala žádnou škodu, pokud nepočítám jedny ožužlané pantofle a jednu nudlovou placku, která se sušila na křesle a záhadně zmizela, ale to je moje chyba, zapomněla jsem, že je Petinka v bytě.:-)). Takže pokud se nic zajímavého neděje, vydrží pospávat, nebo si hryzat svou kostičku a nevím o ní. Jen se operativně přesunuje tak aby mi ležela u nohou ať už vařím, vyšívám a nebo jsem u počítače. Na procházce se z ní naopak stává vystřelené torpédo. Instinkt jí velí prohledat každou houštinku a křoví v okruhu několika set metrů a to mě zpočátku trochu znervozňovalo. Ale je to plemeno velmi stando ovladatelné a cvičitelné a rychle se naučila na povel přiběhnout a také se na povel drží cesty a nevbíhá do okolních houštin, stejně tak se dá odvolat i od pronásledování zvěře. (To je pochopitelně ještě předmětem dalšího cvičení.) Nepronásleduje cyklisty ani běžce, nevrhá se ke každému neznámému psovi.
Oceňuji také velikost plemene, není ani velké ani malé, tak akorát, abych se nemusela moc sklánět, když chci psa pohladit nebo odměnit a abych ho mohla zvednout a naložit do auta, udržet na veterině a podobně. Což je pro mě po problémech s bernskou salašmickou Merry (40 kg) velmi příjemnou zkušeností.

PTAČÍ PES

Bretaňský ohař, jak již sám název napovídá, pochází ze severozápadní části dnešní Francie, z poloostrovu Bretaň. Tento poloostrov byl osídlen Bretonci (starověký keltský kmen), kteří zde žili „odnepaměti“. Ovšem před několika tisíci lety se přesídlili, aby se v 6.století na tato místa opět vrátili.
Původ bretaňského ohaře je třeba odvozovat od středověkých, tzv. ptačích psů, kteří byli selektivně vyšlechtěni k lovu ptáků „pod síť“. A tak, i když jejich předky byli bez výjimky honiči, objevili se v různých místech Evropy psi se schopností tzv. vystavovat. Tedy přímí předkové dnešních ohařů, ze kterých postupně vznikala různá plemena.

V polovině 19.století začali do Bretaně jezdit na lov Angličané. I když na poloostrově již existovali lovečtí psi, konzervativní Angličané si s sebou vozili své psy ostrovního původu. Když lovy skončili, nechali je povětšinou u bretaňských usedlíků, aby si je při dalším lovu opět vyzvedly. Je samozřejmé, že docházelo ke křížení mezi anglickými a místními loveckými psy, a to ať už úmyslně či nikoliv. V 19.stol. napsal britský duchovní David několik podrobností o lovu v Bretani a nelze neuvést, že ho fascinovala práce psů, které označil jako „bretaňské pointry“. Z dalšího popisu je téměř jasné, že se jednalo o již poměrně ustálené bretaňské ohaře. Bretaňský ohař je pravděpodobně zobrazen na dílech z počátku 19.století. Sice se ještě nejednalo o plemeno jako takové, ale ta podobnost je až neuvěřitelná. Již tehdy se vyskytovala bezocasost.
Bretaňské ohaře proslavil vicomt M.de Pontavice, neboť vlastnil skupinku pěti psů, téměř jednotného typu, která vzbuzovala pozornost nejen svým vzhledem, podobností, ale i výbornou prací se zvěří.

STARONOVÝ BRETAŇSKÝ OHAŘ
I když historie bretaňského ohaře je poměrně hluboko sahající, před koncem 19.století pravděpodobně zanikl, neboť když správce statku Arthur Enaud chtěl na přelomu 19. a 20.století toto plemeno chovat, žádného typického bretaňského ohaře nenašel. Rozhodl se praktikovat cílená spojení psů různých plemen (jistě i jejich kříženců), čímž opět dosáhl „návratu“ tohoto staronového plemene. I když přesné záznamy, jaká plemena byla použita pro vznik a zušlechťování „nového“ bretaňského ohaře neexistují, má se za to, že se jednalo o pointra, anglického špringršpaněla, podobnost předhazuje také plemeno velššpringršpaněl. Ovšem hlavní a již prokazatelnou roli zde sehráli zejména angličtí setři. Po nich bretaňský ohař získal zejména styl práce, ale také rychlost a eleganci. Bretaňský ohař kloubí opravdu ty nejlepší stránky plemen, ze kterých vzešel.
Poprvé se na výstavě objevil v roce 1900, a to v Paříži. Na počátku století byl více znám pod označením Armorique, nebo také Armorican. V roce 1905 došlo k oficiálnímu uznání bretoňského ohaře a byl zaregistrován první pes. Jmenoval se Boy a patřil M.de Pontavice.

ZMĚNY VE STANDARDU
První chovatelský klub pro bretaňské ohaře ve Francii vznikl v roce 1907. V prvním vytvořeném standardu bylo ještě povoleno zbarvení bílo-černé a uváděna výška 45-56 cm. O rok později, v roce 1908, byl standard pozměněn. Maximální kohoutková výška byla snížena o 1 cm a povolené zbarvení bílo-černé bylo vyškrtnuto. Ihned se stalo nejoblíbenějším zbarvením bílo-oranžové a bílo-hnědé zbarvení se dostávalo do ústraní. V roce 1908 již bylo na výstavě předvedeno na 70 poměrně si podobných bílo-hnědých a bílo-oranžových bretaňských ohařů. V roce 1910 došlo opět k zásahu do standardu. Byla požadována max.délka ocasu 10 cm, ale upřednostňována krátkoocasost - bezocasost.
Od roku 1912 byly pravidelně prováděny povinné zkoušky vrozených vloh (T.A.N). Ve Francii jsou prováděny dodnes. Ovšem 1.sv.válka značně omezila velkou aktivitu klubu.

Světovou válku bretaňský ohař poměrně dobře přestál a na své početnosti naštěstí příliš neutrpěl. Poté byl ještě jednou v chovu použit anglický setr. Současný typ se upevnil kolem 20. let 20.století.
Až do roku 1933, kdy byl standard upraven, docházelo ke střetům chovatelů na výstavách, neboť psi s kupírovanými ocasy byly nesmyslně vykazováni z kruhu a hodnoceni byli pouze psi s vrozenou bezocasostí (anourie). Po referendu mezi chovateli bretaňských ohařů bylo odsouhlaseno a v roce 1933 stvrzeno, že vrozená anourie není povinná.
V roce 1938 byl standard upřesněn a v roce 1956, dle návrhu Gastona Pouchaina, byly opět do standardu zařazeny dřívější barvy srsti. Tedy i bílo-černá a tricolorní. Výška byla stanovena na min. 46 cm a max. 51 cm, s tolerancí 1 cm nahoru u psů – samců. Bez větších změn tento standard dodnes. G.Pouchain v nejznámější knize (poprvé vyšla v roce 1976, od té doby pak ještě několikrát)o bretaňských ohařích píše: „Kdyby byl náš malý bretaň anglický, bude nejlepším psem na světě. Že je francouzský, stačí mu, že je nejlepším loveckým psem Francie.“
CHOV V ČESKÉ REPUBLICE

K nám byli první bretaňští ohaři dovezeni v 50. a 60. letech 20.století. Bohužel byli nesmyslně zařazeni mezi slídiče, tedy o nějakém prosazení se nedá mluvit.
Jednalo se o bílo-oranžového psa jménem Niki dei Forti. Majitelem byl pan (neznáte křestní jméno?) Berka z Broumova. Bohužel v tu dobu se bretona u veřejnosti nepodařilo prosadit. V 80.letech 20.století tvořil jediný chovný pár na uzemí dnešní ČR pes jménem Bečar dovezený z Jugoslávie R.Stečinským z Broumova a fena Kitty Havranica majitelky H.Dvořákové z Bystřice. První vrh bretaňských ohařů na území dnešní České republiky se narodil v roce 1982. První vrh na Slovensku se narodil v chovatelské stanici Havranica Jána Villíma ze Zlaté Moravice, ze spojení psa Izara de Cornouaille a feny Merky (z Jugoslávie). Dlouho se bretaňský ohař nemohl prosadit hlavně díky podobnému a tehdy u nás celkem rozšířenému malému münsterlandskému ohařovi.Až od počátku devadesátých let se zejména díky neúnavné propagátorce tohoto plemene Heleně Dvořákové podařilo představit

bretaňského ohaře myslivcům i širší veřejnosti. Nyní je možné konstatovat, že bretaň u nás již nepatří mezi výjimečně chovaná plemena. Naopak. Jejich popularita stále stoupá. A to jak u myslivců díky své téměř výjimečné všestrannosti, tak i u nemyslivců – coby rodinný pes.

V roce 1990 u nás vznikl samostatný chovatelský klub pro bretaňské ohaře. I když se jednalo ještě o společný Československý stát, po rozdělení se Slovenskem nevznikly žádné problémy, neboť tento klub od počátku fungoval téměř výhradně pro české chovatele. Důvod byl zřejmý. I když se na Slovensku narodil první vrh bretaňů již v roce 1978, až do roku 1996 tam nebyl žádný další vrh tohoto plemene do plemenné knihy zapsán. I po roce 1996 jsou bretaňští ohaři na Slovensku chováni jen sporadicky.
Nyní český klub sdružující chovatele bretaňských ohařů přijal také chovatele jiných, u nás velmi sporadicky se vyskytujících plemen ohařů. Klub bretaňských ohařů pořádá mimo jiné 2x ročně Jarní Field Trials – pracovní soutěž, samozřejmě i klubovou a speciální výstavu. V ČR jsou jedinci i s titulem asi nejvyšším, a to „Světový vítěz“. Také bretaňští ohaři z ČR byli již dvakrát výborně hodnoceni na Mistrovství světa ohařů.

BRETAŇSKÝ OHAŘ MÁ SVÉ MÍSTO NA CELÉM SVĚTĚ
Je velice rozšířen zejména ve Francii. Již několik let se tam rodí 5-6.000 štěňat tohoto plemene ročně. Též v Itálii je to lovecký pes číslo jedna. V bývalém NSR byl klub bretaňského ohaře založen v roce 1978 a ani v Německu s chovem nezahálí. V sousedním Polsku se naproti tomu pohybuje počet bretaňských ohařů jen kolem 30. Přesto Poláci zastávají názor, že na jejich území se lovilo s bretaňskými ohaři, nebo alespoň jejich přímými předky ještě před uznáním rasy. Po 2.sv.válce se v Polsku začal objevovat až počátkem 80.let 20.století a první vrh se narodil v Kaliszu. Je ve velmi velké oblibě zejména u lovců v Kanadě a USA, kde jsou velké lovecké terény. Je rozšířen také v Japonsku, Jižní Americe, Africe... Tedy je ho možné spatřit téměř ve všech státech, kde se psi cíleně chovají. Je nejoblíbenějším z francouzských plemen.

ZMATEK S NÁZVY?
Je nutné si uvědomit, že standard uznaný FCI není jediný. Např. v USA či Kanadě se bretaňský ohař chová ponejvíce dle „amerického standardu“, který se liší zejména v kohoutkové výšce a ve zbarvení srsti. Bretaňský ohař se zde nazývá Brittany Spaniel, nebo jen zkráceně Britt a je více podobný setru. Každoročně se v USA zapíše okolo 11.000 štěňat bretaňského ohaře. Přesto v Kanadě i USA se vyskytuje i „typ“ francouzský. Najdete jej pod názvem French brittany.Jeho mateřské označení Epagneul Breton vedlo k tomu,
že se poměrně dlouho u nás mylně nazýval bretaňský španěl. Občas je mírně zkomolen i název a z bretaňského se stane bretoňský ohař.
ŠPANĚL NEBO OHAŘ?
Někdy je označován za jediného vystavujícího španěla na světě. I když tak úplně pravda to není. V lovecké práci i vzhledem mu je podobný např. také malý münsterlandský ohař. Vzhledově se může někomu, kdo zná bretaňského ohaře jen z obrázků, plést i s velkým münsterlandským ohařem, holandským plemenem kooikerhondje, či velššpringršpanělem. Výraz bretaňského ohaře, který vzdáleně může připomínat pointra, je ale nezaměnitelný.

JE PŘEDEVŠÍM LOVECKÝM PLEMENEM
Mnozí tvrdí, že se tváří tak, jako že ví, že umí téměř vše. Je houževnatý, pohotový, spontánní a velmi pracovitý, vhodný pro všechny druhy zvěře srstnaté i pernaté. Může lovit cokoliv, ale na vysokou zvěř není tělesně příliš dobře uzpůsoben. Jedná se o všestranně použitelného psa s velkou chutí do práce. Má výborný čich, stejně dobře vystavuje a slídí. Má široké a prostorné hledání s vysokým nosem. U škodné je odvážný a zdravě ostrý. Také je spolehlivý při dohledávání a přinášení. A to jak v lese, na poli, tak i ve vodě. Na Mistrovství světa ohařů se pravidelně umísťuje na předních místech. Panuje názor, že bretaňský ohař je jedním z nejchytřejších loveckých psů. Alespoň to o něm tvrdí profesionální myslivci.
Z ohařů je asi nejživější. Je až neuvěřitelně dynamický, vytrvalý, rychlý a neúnavný. Přesto je poměrně dobře ovladatelný a ukázněný. Hodí se do každého terénu. Dokáže celý den běhat, nezastaví ho ani překážky ve formě vody, či houštin. Je to typický psí přítel pro samostatně lovící myslivce, a to i začátečníky. Francouzi, a již ne jenom oni o bretaňském ohařovi říkají, že je „maximum kvality v minimálních rozměrech“. Nebo také „malý velký pes“.

VÝCHOVA A VÝCVIK
Většinou je obětavým a nadšeným aportérem. Přesto se najdou jedinci, kteří aportování zrovna v lásce nemají. Samozřejmě hodně záleží na postupu při výcviku. Rád se učí a spolupracuje s pánem. Jsou však i výjimky, které jsou trochu svéhlavé. Nezřídka je takové chování dáno nesprávnou výchovou či výcvikem. Nesnese hrubost ze strany majitele. V takových případech dojde k silnému narušení vzájemných vztahů psa a majitele, a to již bývá nenávratné. Na tvrdost reaguje právě otupělostí, tvrdohlavostí a neochotou spolupracovat.

Potřebuje láskyplnou výchovu bez drilu. Trpělivost a vytrvalost při výcviku nesmí majiteli tohoto plemene chybět. I když musí být vychován po dobrém, člověk nesmí ztratit autoritu. Bretoň poměrně rychle odhalí a posléze dokonale využije všech slabostí svého pána. Důslednost je nepostradatelná.
S výchovou je zapotřebí začít ihned od převzetí štěněte od chovatele. Pokud bretaň ve štěněčím věku pozná kočky a další domácí zvířata včetně drůbeže a naučí se k nim chovat, ani v dospělosti s nimi nebude mít problémy. Štěně může někdy působit náladově nebo zmateně. Čas od času se snad všeho bojí a je vyloženě protivné. Za pár dní je neuvěřitelným hrdinou a až přehnaně zvědavé. Tak či tak potřebuje jemný a klidný přístup. Je na svém pánovi značně závislý a potřebuje si s ním rozumět. Dospívá ve 2 letech.

JE VHODNÝ I PRO NEMYSIVCE
Ale lov nezabírá celý život, ani život každého bretaňského ohaře. Má své místo i v rodině a v různých sportech. Protože je plný energie, mrštný, nadšeně spolupracuje a miluje zábavu a jakýkoliv pohyb, výtečně se hodí na dnes tolik rozšířený sport zvaný Agility.

V roce 1994 byl evropským vítězem na Mistrovství Evropy v Agility právě bretaňský ohař belgického chovu jménem My Gipsy. Většina bretaňů se hodí i pro flyball a různé míčové hry, nejen pro svou chuť aportovat, ale také skákat, dovádět a bavit se. A ani to není konečný seznam jeho využitelnosti. Rád plave, běhá u kola… Dokonce jeden bretaň českého chovu působí v Maďarsku u policie coby specialista na vyhledávání narkotik. Je značně učenlivý a opravdu poměrně lehce cvičitelný. Je spodivem, že pro své vlastnosti se u nás doposud nestal módním plemenem. Každopádně ve Francii každoročně zabírá první místa v žebříčku oblíbenosti plemen psů.

JAKÝ JE?
Je výborným rodinným psem, je-li mu poskytnuto dostatek prostoru na vybití energie. Jeho přizpůsobivost, srdnatost, přítulnost a dobrosrdečnost zaručují, že francouzský titul „pes roku 2000“ mu právem náleží. Přestože je dobrým společníkem, tedy rodinným psem, nikdy jeho pán nesmí zapomenout, že je plemenem loveckým. Potřebuje tedy buď lovecké uplatnění, a nebo dlouhé procházky a pohyb. Má však silně vyvinutý lovecký instinkt a pokud je jeho pán benevolentní, nebo nezkušený a neví „co s loveckým plemenem“, bretaň toho využije a bude zvěř pronásledovat dle vlastní chuti.
Protože je velmi společenský, bez časté pozornosti jeho rodiny strádá. Někdy je však také žárlivý, ale i citlivý na náladovost svého pána. Ke všem je kamarádský a přidá-li se k tomu chuť se bavit, je dobrým přítelem dětí.
Je ostražitý, výborný hlídač, ale nikdy na lidi neútočí. Přestože byl stvořen pro bydlení na vsi, bez problémů si přivykne i na život ve městě. Je odolný a může být ubytován venku. To však za předpokladu dobře zateplené boudy. Nebude však strádat, spíše naopak, umístníte-li jeho pelíšek v bytě. Má často sklony k obezitě, proto je zapotřebí dohlédnout na jeho skladbu jídelníčku a množství krmení.
PÉČE O BRETAŇSKÉHO OHAŘE
Údržba bretaňského ohaře je minimální. Postačí kartáčování. Kde je srst delší, je vhodné ji pročesat hřebenem, nejlépe jednou týdně. Předejde se tak možnosti drobného zplstnatění srsti. Nedoporučuje se časté koupání s pomocí šampónu. Většinou však ani není zapotřebí. Nezapomeňte na pravidelné kontrolování a čištění uší. Při používání psa v terénu, či po delší procházce v přírodě je někdy nezbytné očistit oči.
Bretaň je poměrně dlouhověký. Bez problémů se dožívá 12-15 let, přičemž veselost ho neopouští ani ve vysokém věku. Prozatím je toto plemeno naštěstí ušetřeno vážných genetických zátěží v podobě chorob. Tedy alespoň není známo žádné vrozené onemocnění. Též výsledky DKK jsou velmi dobré.
ZKRÁCENÝ STANDARD
Celkový vzhled: Je to nejmenší ohař. Bretaňský ohař je brakoid s krátkým prutem či zcela bezocasý. Je harmonicky stavěný, má solidní kostru, aniž by se zdál těžký. Celek je kompaktní a silný, ovšem bez jakéhokoli sklonu k lymfatičnosti, zůstává dostatečně elegantní. Je to pes temperamentní, jeho pohled je živý a výraz inteligentní. Představuje typ malého „zavalitého COBA“ (cob je bretaňské plemeno koní – p.p.), plného energie, v jeho chovu byay tato zavalitost cílevědomě požadována a upevňována šlechtiteli tohoto plemene.
Důležité proporce:
• mozkovna je delší než nosní hřbet, vzájemný poměr je 3 : 2
• velikost hlavy je ve správném poměru s tělem
• výška hrudníku je o málo menší než polovina kohoutkové výšky
• délka od špičky hrudní kosti k sedacímu hrbolu se rovná výšce v kohoutku ( pes je zcela kvadratický).
Vlastnosti, povaha: Je to pes adaptabilní na každé prostředí, sociabilní, jeho pohled je inteligentní a pozorný, je mentálně vyvážený. Je to všestranný stavěcí pes (ohař), použitelný na každý druh zvěře a v každém terénu, jeho lovecké vlohy se probouzejí brzy. Má hezké hledání, pohyb, výborný nos, zabírá velké pole, spontánně a pevně vystavuje, má vlohový aport a dobře se cvičí.
Hlava:Představuje dobře cizelovaný reliéf. Kůže je těsně přiléhající.
ČÁST MOZKOVÁ: Její formy jsou mírně zaoblené z pohledu en face i z profilu. Při pohledu seshora jsou boční osy velmi lehce sbíhavé. Osy cranio-faciální jsou paralelní. Šířka mozkovny, měřená v oblasti jařmových oblouků, je menší než její délka. Nadočnicové oblouky příliš nevystupují, ale tvoří lehce zaoblenou linii. Dělící rýha i klenutí mozkovny jsou málo výrazné. Stop je mírně vyznačen. Týlní hrbol, stejně jako jařmové kosti, jsou středně výrazné.
ČÁST OBLIČEJOVÁ: Nos: Široký s dobře otevřenými nozdrami, vlhký, jeho zbarvení harmonizuje s barvou srsti, stejně jako s barvou očního víčka a sliznice pysků.
Čenichová partie: Nosní hřbet je středně dlouhý, boční osy čenichu jsou téměř paralelní. Pysky: Nejsou převislé, jsou suché, a dobře přiléhající. Spodní pysk je velmi lehce překryt horním, jeho okraj je přiléhavý až ke koutku, který je málo zřetelný a uzavřený. Celé pysky jsou dobře pigmentované, bez depigmentace.
Čelisti / zuby: Zuby jsou dobře postavené, kompletní a zdravé. Skus je nůžkový.
Líce: Málo vyplněné, kůže k nim těsně přiléhá.
Oči: Mírně šikmo uložené. Mají inteligentní výraz, milý a přátelský, jsou lehce oválné, nevystupují (nejsou vykulené), oční víčka jsou jemná a dobře přiléhají, jsou dobře pigmentovaná. Jejich barevný odstín ladí s barvou srsti, preferován je tmavý.
Výraz očí v návaznosti na vysoké a pohyblivé zavěšení uší vytváří ten typický „bretaňský výraz“.
Uši: Jsou vysoko zavěšené, trojúhelníkové, spíše širší než delší (neseny jsou směrem dopředu, konec boltce dosahuje ke stopu). Jsou pokryty zvlněnou srstí, především v horní partii, jejich konec je osrstěný hladkou srstí. Jsou vždy velmi pohyblivé, když je pes pozorný či v akci.
Krk: Je středně dlouhý a svalnatý, má tvar komolého kuželu, je lehce klenutý, nikdy však slabý. Je dobře nasazený, bez laloku.
TĚLO:
Horní linie: Je tvořená hřbetem a bedry a je krátká.
Kohoutek: Dostatečně pohyblivý a nepříliš výrazný, nikoli však nezřetelný.
Hřbet:Je krátký a pevný, mírně spadající k bedrům.
Bedra: Krátká, široká a svalnatá.
Záď: Je velmi lehce skloněná, široká a dobře osvalená.
Hrudník: Dosahuje až k úrovni loketního kloubu, je široký se žebry dostatečně klenutými, nikoli však cylindrický. Sternální kost je široká a poněkud se zvedá směrem k zádi. Poslední žebra jsou dlouhá a pružná.
Břicho: Jen mírně vtažené.
Slabiny: Nejsou volné ani tučné.
Ocas: Je vysoko nasazen, nesen horizontálně, nebo mírně svěšený, je často velmi pohyblivý, je li pes aktivní či pozorný. Bretaňský ohař se může narodit bezocasý nebo s vrozeně krátkým ocasem.
Pokud je ocas krácený, ideální délka se pohybuje v rozmezí 3 až 6 cm; nesmí být delší jak 10 cm.
KONČETINY:
Přední končetiny: Jsou rovné, jejich kostra je pružná a silná. Lopatka je značně pohyblivá, poměrně dlouhá (30% kohoutkové výšky), dobře přiléhající a silně osvalená. Její sklon je odpovídající tomu, že se jedná o plemeno pohybující se cvalem, svírá úhel s horizontálou 55 či 60°. Její přečnívající vrcholky jsou asi 5 cm vysoké. Ramena jsou široká, silná a s výrazným svalstvem. Jsou jen o málo delší, než lopatka. Úhel, který svírají s lopatkou, se pohybuje mezi 115 až 120°.
Přední nohy: Svalnaté a se správnou soustavou nervů. Jsou o něco delší, než ramenní kosti. Jejich postavení se musí blížit vertikále. Nadprstí: (Metakarpus): Silné, ale mající dostatečnou pružnost, mírně šikmé (svírá s vertikálou úhel zhruba 10 – 15°). Přední tlapka: Je téměř kulatá, prsty jsou sevřené, polštářky pevné, drápy krátké. Zadní končetiny: Při pohledu zezadu jsou rovnoběžné. Stehna jsou široká, mohutně osvalená, svalstvo je dobře modelované. Stehenní kost svírá s horizontálou úhel pohybující se mezi 70 až 75°.
Lýtka:Jsou o něco delší než stehna, suchá a s dobře modelovaným svalstvem. Ve své horní části jsou široká, směrem k hlezennímu kloubu se zužují. Lýtková a stehenní kost svírají spolu úhel, blížící se 130°.
Hlezna: Suchá, s viditelnými šlachami.
Zánártí (Metatarsus):Je silné, postavené při pohledu z boku téměř vertikálně. Zadní tlapka: Je delší než přední, jinak je její charakteristika shodná. Pohyb: Jednotlivé ruchy jsou lehké, ale razantní, snadné a živé. Končetiny se pohybují v ose, aniž by vykazovaly vertikální oscilaci či se stáčely, hřbetní linie zůstává pevná. Cval je hlavním pohybem, jehož pes užívá v terénu, skoky jsou středně dlouhé, zadní nepředšlapují před přední. (sebraný cval).
Kůže: Je jemná, přiléhavá a dobře pigmentovaná.
ZEVNĚJŠEK:
Srst: Srst musí být jemná, ne však hedvábná, je rovná či velmi lehce zvlněná po těle. Nikdy nesmí být kudrnatá. Na hlavě a přední straně končetin je krátká, na zadní straně končetin tvoří srst praporce, které se u předních pozvolna zkracují až k nadprstnímu kloubu, u zadních do půli stehen a níže.
Zbarvení: Existují následná zbarvení – bílá a oranžová, bílá a černá, bílá a kaštanová (hnědá), je strakaté, barevné plotny jsou umístěny nepravidelně. Může se jednat o bělouše (bílá je promísená barevnými chlupy či stříkáním, zvláště na čenichu a končetinách) nebo o strakoše (bílá je čistá, bez příměsi). U tříbarevných jedinců jsou znaky pálení v oranžovém či tmavším odstínu rozmístěny na nose a pyskách, nad očima a na nohou, na hrudi a pod kořenem ocasu. Úzká lysina (rozdělení barevné masky) na hlavě je žádoucí ve všech barevných rázech. Jednobarevné zbarvení není přípustné.
Výška: Psi minimálně 48 cm, s tolerancí –1 cm
maximálně 51 cm s tolerancí +1 cm
Feny minimálně 47 cm s tolerancí – 1cm
maximálně 50 cm s tolerancí +1 cm
Ideální výška:
pro psy 49 – 50 cm
pro feny 48 – 49 cm
Chyby: Všechny odchylky od výše uvedeného standardu musí být považovány za chyby a budou penalizovány podle stupně jejich závažnosti.
- Povaha: bázlivost, vyplašený pohled
- Linie hlavy: velmi lehce rozbíhavé
- Nos: s nepatrnou depigmentací, vnitřek nozder depigmentovaný
- Zuby: klešťový skus, špatné postavení zubů
- Čenichová partie: špičatá
- Pysky: těžké, příliš málo vyvinuté, volné
- Oči: vykulené, mandlového tvaru nebo kulaté
- Uši: nasazené příliš nízko, s úzkým úponem
- Hřbetní linie: prosedlá nebo klenutá
- Záď: příliš úzká, příliš spáditá
- Břicho: spuštěné, nebo příliš vytažené (chrtovité)
- Tlapky: otevřené, příliš dlouhé nebo příliš kulaté
- Krk: příliš krátký, tlustý, mírný lalok
- Bedra: dlouhá, úzká a slabá
- Slabiny: přehnaně vtažené, což je často spojené se slabými bedry, postrádající prostor
- Končetiny: se slabou kostrou, vybočující lokty, sbíhavé paty
- Srst: krátká po těle
Hrubé vady:
- Povaha: temperament flegmatický
- Mozkovna: jařmové oblouky příliš široké, stop příliš výrazný, nadočnicové oblouky příliš vystupující
- Oči: světlé, se zlým pohledem, dravčí
- Krk: přehnaně dlouhý, s patrným lalokem
- Pohyb: vadný pohyb
Vylučující vady:
- Chybějící typ: nedostatečnost plemenného typu, jedinec ve svém celku nepřipomíná svoji rasu
- Výška: vybočující z hranic, stanovených standardem
- Linie hlavy: typická rozbíhavost os mozkovny a nosu
- Netypická strakatost:: bílá skvrna na uchu nebo oko umístěné v bílém podkladu
- Oči: velmi světlé, každé jinak zbarvené, šilhavost, entropium, ektropium
- Čelisti: nestejné délky (předkus, podkus)
- Zuby: P1 a M3 jsou považovány za zuby nedůležité. Z ostatních zubů lze připustit pouze chybění 2x PM2 nebo 1x PM2 a 1x PM3.
Pokud tyto jinak přípustně chybějící zuby sousedí v jedné řadě, je to vada vylučující. Také každý jiný ve výčtu nejmenovaný chybějící zub je důvodem k vyloučení.
- Pigmentace: výrazná depigmentace nosní houby nebo očních víček.
- přítomnost paspárků či jejich základu
- těžké morfologické anomálie
N.B. Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku.
Pracovní standard bretaňského ohaře
Bretaňský ohař je malý energický pes, inteligentní, s živým pohledem, plnokrevný cob ( to je plemeno bretaňského koně, silné a odolné, krátkých a zavalitých linií).
Pohyb: živý, veselý, bujný. Cval je energický a prostorný, není ani drobivý (krátké skoky), ani příliš skákavý (dlouhé skoky).
Nesení hlavy: hlava musí být při hledání nesena nad linií hřbetu, nikoli však příliš vysoko. Linie mozkovna-čenich je lehce skloněná.
Pohyby hlavy jasně vyjadřují reakce na pachy zvěře. V obtížných podmínkách je rychlost hledání volena tak, aby bylo zajištěno dokonalé prohledání terénu.
Hledání: musí být inteligentní, systematické, nikoli mechanické, pes musí pracovat v souladu s terénem a musí být stále ve vlivu vůdce. Vystavování: po navětření zvěře pes musí autoritativně vystavit a zablokovat zvěř. Vystavování musí být od počátku spontánní, pes vystavuje v takové poloze, v jaké dostal pach do nosu, čenich musí vždy směřovat ke zvěři.
Postupování: musí být spontánní, dávající jistotu, že kontakt lovec-zvěř bude neustále zajištěn až do jejího vzlétnutí. Odmítnutí postupování je hrubá chyba, pokud ovšem pes zvěř nevystavil zcela nakrátko a ta je v jeho bezprostřední blízkosti, což mu znemožňuje postupovat.
Přinášení: přinášení ze země i z vody musí být účinné, spontánní, radostné a rychlé.
Text: Eva Nohelová - iFauna/2010